Popis
Svým debutem s názvem Fosfény Jan Horský vstupuje na českou básnickou scénu jako autor poezie především značně imaginativní, a to nejen v rovině motivické, ale především v rovině jazykové i formální. V těchto dvou lze, tradičním pohledem, uvažovat o experimentu, ovšem pokud si Horského zařadíme mezi jemu podobné básnické druhy a družky, nejde ani tak o prošlapávání nových cest jako spíš zpochybňování těch dosavadních. Fosfény, mžitky před očima, malé proudy vody, které skrz prsty unikají ze sevřené dlaně, tím vším lze charakterizovat jednotlivé Horského básně. Čtenářstvo neví ani dne, ani hodiny, ani identity, ani jazyka. Tělo se podobá poušti. (Kino Peklo)
Reflexe
>>> Čtenářský náčrtník Petra Čermáčka (portál protimluv.net)
>>> Eva Kuchtová ~ Vyskloňovat se do okolí (Tvar 8/2024)
>>> Petr Uram & Vasilios Chaleplis ~ Toulání autorstva Fosfén (portál Harakiri Czurakami)
>>> Libor Staněk II. ~ Když v tečkách bouchá závrať (H7O | Časopis Host 7 dní online)
>>> Vojtěch Štěpán ~ Fosfény (Magazín Aktuálně.cz)
>>> Vojtěch Vacek ~ Mžikotání vzácných večerů (Tvar 19/2023)
>>> Tomáš Gabriel ~ Náš nový Orfeus (blog Pozdě v noci)
Ukázka z knížky
JAN HORSKÝ
2009
II.
Slunce mluví anglicky
a loupeme si kůži
je všude okolo a my
nejsme přece žádní buzeranti
pokračovat
(Za každý sprostý deset kliků
a za píču dvacet) Mám tě rád víš
Dávám ti pusu na rameno
a šplháme na stromy je nám
tak akorát Mávám na auta
s kamarádem se kterým ses
minulý rok brala Neznáme se
Staly
jsme se
lesem
Nech
ten
mech
když hoří skřípe
jako betonové zuby
Skloňuju se šestým listopadem
křídou na silnici:
Slunce mlčí paměť smývá kůži
Nevidím se ale potřebuju vědět
že mi rozumíš
skrýt
