Petr Marek Vosáhlo: STŘEPY

150 

Dramaturg Petr Marek Vosáhlo (*1936), rodištěm ve Studánce u Pardubic. Po studiích režie na pražské DAMU spolupracoval s Josefem Topolem.

rozměry: 18 x 14 x 0,6 cm
ISBN: 978-80-904399-0-0
rok vydání: 2009
počet stránek: 56
náklad: 100 ks
svazek: 4

Není skladem

Kategorie:

Popis

Petr Marek Vosáhlo (1936), rodištěm ve Studánce u Pardubic. Po studiích režie na pražské DAMU spolupracoval s Josefem Topolem, jehož hry Kočka na kolejích či Půlnoční vítr byly pro jeho budoucí kariéru určující. Osloven Otomarem Krejčou přijímá nabídku do Divadla za branou, byl to však poslední rok existence tohoto divadla. Pod normalizačními tlaky odchází z Prahy do Pardubic, blíž své rodné Studánce a rodičům. Následovala angažmá v Olomouci a Opavě.

pokračovat

Po náhodném setkání se Stanislavem „Staškem“ Waniekem přijímá post dramaturga v Šumperku, a je to vlastně návrat, neboť již v sezóně 1967-68 působil v šumperském divadle jako režisér-dramaturg. Do roku 1993 oficiálně nepublikoval, pak zřídka v literárních časopisech: Prostor – nezávislá revue, Literární noviny, Revolver revue, Prostor Zlín, Babylón; profesně se prezentoval v Divadelních novinách. Je autorem řady samizdatových sbírek, básnických skladeb a povídek: Černá růže (1951-56), Bakalář á (1956-59), Bakalář bé – próza (1967), Vztahy a slova slova slova (1961-65), Nezřetelná krajina (1964), Příběhy (1961-64), Druhý třetí a já (1970-71), Autarkie probabilisty – povídka (1975), Misantropie – próza (1999), Střepy – básnická skladba (2002), Potrefenost – básnická skladba (2007), Toulavé texty.

V nakladatelství Atlantis vyšla v roce 2004 sbírka Dva umělci na dědině, jejíž součástí je Trialog – Sergej Machonin, Josef Topol, Petr M. Vosáhlo, který se uskutečnil na podzim roku 1994 pro Revolver revue. Vinou nepříznivých okolností nedošlo k autorizaci a úpravě rozhovoru; Sergej Machonin umírá a Trialog vyšel teprve po deseti letech…

Aleš Kauer, 2009

skrýt

Ukázka z knížky

Tráva je plná rosy a slunce
mé dědkovské ráno samý zázrak
Leč v potoce plovou hovna
taky kus fáče a kraj lesa
čpí odpadem černé skládky
Ptáci kupodivu pějí jakoby nic
Považuji za dobré
přidržet se jejich noty
poodejít do hloubi lesa
a taky do krajiny své mysli
kterou jak příruční zavazadlo
přenáším tam i sem Však
,každý svou krajinu
nosíme s sebou’ napsala Věra

pokračovat

Mezi stromy jako mezi svými
od dětství se vztahy důvěrnými
Pozorovatel a pozorovaná věc
tvoří jediný a týž systém
Kvantová relativistická teorie polí
substance reálna je jen oblak
pravděpodobnost matematický dým
Ale co s tebou lásko
která jsi opanovala a zviditelnila
veškeré doteky mého světa
a jsi tedy skutečnější než skutečnost
a více než pětice smyslů
Saháš až kamsi za nejzazší mez
Planckovy délky Planckova času
Vertikála řádu uprostřed chaotické mysli
Láska zpřítomňující „teď“
jako minulé i budoucí

Takto se točím v úvahách
bez opory psaného bez svých knih
a vinou chabé paměti
sklouzávám do pocitu beztíže
a věnuji se úvahám
jak dětským radovánkám
Připadá mi náhle veselé když Eckhart
říká s jistotou ,trpíme-li
jen kvůli Bohu Bůh trpí s námi
a pro nás ale tak rád
že trpí bez utrpení’
– To někdy nám se stává
že rádi trpíme rozdmýchávajíce zlobu
boříme co milujeme Ta rozkoš
vykazovat se cejchem smrti!
Je to patrně msta na smrti
předejít její neodvolatelnost
Ale je to smrt která
pojmenovává život
tak jako skon lásky evokuje
její promarněný smysl
Smyčka smrti připomene dar života
Třeba to nemocné kůzle
více než polomrtvé
které jsem vydělil od kůzlat zdravých
odhodlaný ukrátit jeho utrpení
Už cestou do ústraní k popravčímu místu
slaboučké kůzle se náhle vzepřelo
má náruč byla mu zrádnou klecí
Ale já vykonal co bylo třeba
co se od hospodáře žádalo
A pak jsem za plotem pobrekával
starý chlap s odvráceným pohledem
od krvavého díla

Už dávný Pythágoras po návratu z cest
prý poučen u brahmánů
usazen v dórské kolonii
ve městě Krotónu
vlněné roucho považuje za nečisté
o masu jeho pojídání soudí
že zatemňuje mysl
Vegetarián v rouchu ze lnu
netušil že úzkost ze smrti
bude jednou i u rostlin měřitelná
Zraněný keř chvěje se
když ničitel opět přichází
A jak je to stromy s vámi
prozradil mi hajný Faltýnek
v mendrickém lese když pila
zaryla se do vzrostlé jedle
,Než padne uvidíš jak vzdychne’ řekl
A tak se i stalo Pak už jen
svištivý pád a třesk smrti
při úderu o zem na který
jsem se po letech rozpomenul
v hale olomouckého nádraží
při čekání na rychlík do Košic
Člověk směřující k východu
náhle zadržel nakročení
vypjal tělo snad k nádechu
a pozadu padnul
Zvuk úderu lebky o dlažbu
napověděl mi – je konec
Třesk smrti byl totožný
s koncem mendrické jedle
Člověk který padl jak podťatý strom
Strom který tenkrát zemřel jako člověk

skrýt