Popis
Jsem prasklina v ledu… Co si asi říká stvoření, které je občas z masa, kostí, potu a jiných tělních tekutin – a občas naopak silně mytické tak, že jednou z pověstí Prahy, vedle těch různých golemů a přízraků, by klidně mohl být buzerant, který se právě rodí? Takový buzerant chce milovat, chce líbat, chce souložit, chce utéct, chce se vtělit do někoho jiného, chce všechno vnímat, jak nejsilněji to jde.
pokračovat
Debutová – a navíc prozaická (!) kniha – Janka JQr Růžičky vychází příznačně v ročním období, které je na celém světě vyhrazeno queer lásce. Nasrat na systém, tady je soundsystém. Autor sám Prasklinu komentuje následovně: „Takový textový graffiti, throw-up z počátku nultých let. Několik měsíců nastupujícího léta 2002, kdy je zamrzlá Vltava, Praha kupuje kapry na svátky, já se narodím čínskýmu drakovi ze dna čajový misky, Buzz řádí jako pominutej a Václav Klaus zažívá největší milostnej výbuch svýho snovýho života.“
Vezměte s sebou knihu na procházku: stavte se v Q Café na drink, přejděte Vltavu po tolika mostech, kolik jen zvládnete. Nechte na Prasklině spočinout svůj pot. Polibte ji. Přečtěte ji někomu, koho milujete. Milujte, už je čas. Vnímejte, jak Prasklina křičí z nultých let až do současnosti. Buďte Prasklina. (Marie Nedoryová)
skrýt
Ukázka z knížky
pokračovat
Uvelebil jsem se v červených polštářích, položil levé chodidlo na stehno pravé nohy. Pravou nohu jsem překřížil přes levou a s trochou násilí zatlačil pravé chodidlo na levé stehno. Narovnal jsem se. Obřadným pohybem jsem vzal misku s druhým nálevem zlatavého oolongu a elegantně s ní začal kroužit nad svým zamřížovaným klínem.
Dobře to vypadá, moc dobře! Jsi vznešený, klidný, vyrovnaný a mírný. Silný. Esence mužnosti. Snažíš se, kámo, dobře se snažíš. Kocour se do tebe MUSÍ zamilovat. Zůstane s tebou odteď až do smrti. Uvidíš.
Modrý tlustý drak na dně misky se začal dusit. Smíchy. Do prdele, ten je protivný. Jedovatý. Mlčíš, zrůdo? Podíval jsem se do misky. Přestože jsem přestal rukou kroužit, jemný čajový prach, který do čirého nálevu sítkem protekl, ještě setrvačně tančil drakovi nad hlavou. Světlo, proudící do chrámu tenkými čočkami, vylisovanými v porcelánové stěně šálku, lomilo prach do souvislých rozmazaných stínů. Klouzaly drakovi po šupinách. Ucítil jsem síru. Čaj mě začal na jazyku pálit. Škvařil se. Černě se rozbublal. Něco se začalo dít. A nebyla to kocourova láska. Zhluboka jsem se nadechl a potopil pod zlatavou hladinu, kde se převalovalo obrovské šupinaté tělo modrého draka. Do kulatého rámu okraje čajové misky nad mojí hlavou se napnula vzpomínka na Budapešť. Turecké lázně. Stejné přítmí. Pach síry v horké zlatavé vodě. Pruhy světla, které si klestí cestu malými čočkami proraženými v temné středověké kupoli. Kocouři, ponoření do lázně, pohození po kamenných schodištích. Nazí. Mokří. Neteční. Zatemnění. Ta vzpomínka uzavřela hlavní loď čajové misky jako poklička. Vzrušila mě. Byl jsem sám, nahý, ponořený do horké čajové lázně, vydaný napospas nepovedenému modrému drakovi. Tlouštíkovi. Vynořil jsem se. Zhluboka se nadechl. Můj nádech rozhoupal kupoli. Začala zvonit. Hned zítra musím na ušní. Nesnesitelně dobře slyším.
skrýt
