Popis
Dan Herman mi v úspornosti připomíná jiného skvělého básníka, v Adolescentu také vydaného – Von Roháče. Ale tam, kde je Roháč popartově plošný a křiklavý, je Herman anticky košatý a mlčenlivý. Některé jeho básně dokonce působí, jako by byly skládány z nalezených zlomků, jak známe z četby básnířky Sapfó. Herman v jistých básních doslova zkouší, co ještě snese fragment a co vydrží proluka.
pokračovat
Svůj jedinečný výraz tak získává celek nazvaný Západní pobřeží, složený z deseti částí. Zde je Dan Herman přistižen jako výborný pozorovatel a komponista. Metaforou pro poryvy pocitů jsou mu oblaka, k nimž jsou řazeny polohy lidských hlasů: například Stratus, soprán nebo Cirostratus, alt. Podobné je to v „plujících“ verších Mar sin orillas / Moře bez břehů nebo v jiném celku nazvaném Sic et non, inspirovaném francouzským novoromantickým skladatelem Hectorem Berliozem a jeho Symphonie Fantastique. Zmiňuji tyto konkrétní cykly i proto, že Danovy verše jsou dialogem nebo možná přímou odpovědí na jiná díla, jež ho motivovala (ať už opusy přírodní nebo člověkem uměle stvořené).
Hermanovy mezery mě dráždí a iritují, kupí se v nejasných otázkách, nenechávají mě klidným… Podřídil jsem jeho veršům svoji koncepci knížky a nechal se oněmi „prohlubněmi“ strhnout. Knížka je plná perforovaných stránek, skrze něž se vynořují slova protilehlých básní, odporují si, doplňují se a v konečném působení utvářejí pozoruhodná echa.
Aleš Kauer, prosinec 2013
skrýt
Ukázka z knížky
1. Stratus, soprán
usíná
unylá píseň otvírá ústa aby se nadechla
krůpěje na řasách
příběh začíná
prolhaná Morgano
necítím
tělo
pronikám cárem hloupostí
naslepo
a nenávidím
pokračovat
2. Cirrus, mezzosoprán
jako závoj mušlí
jako žirafa na sněhu
běžící
sekreta kluka odnaproti
studené touhy
horká těla
na horním rtu
opar zárodku
přání
to chci
bez studu
visí nad oblaky
hlavou dolů
volný
pásek u kalhot
vyslyšen
objímá tmu
bez studu
dusí
dokud nezalknu
domy krabatí obličeje
zírají hlubokýma očima
aby se dlažba proměnila v koberec
bude to bitka
o mě o tebe
u kanálu
aby se zvratky krev
a všechny výměšky
nevrátily zpátky
skrýt
„Podobáme se moři rozběhlému proti skalnímu masivu.“
několik otázek pro Dana Hermana
Existuje v hodnocení poezie, ale i obecně v umění nějaká objektivita?
Ano a ne. Jistě nejlepším měřítkem je čas, dílo, jež přežije svého autora, může mít trvalou nadčasovou hodnotu.
Neplatí to v případě samotné výpovědi v umění. Umění slouží společnosti, tak nesmí postrádat mravní aspekt. Jinak bychom mohli Hitlerův Mein Kampf postavit vedle Shakespeara.
pokračovat
Výpověď se odvíjí od dvou kritérií: obsahu a formy. Jestliže v umění platí zákonitosti odvozené od obsahu, který naplňuje formu jako těsto a sjednocený výsledek působí harmonicky, dílo se osvědčilo. Je spojením umělce a doby, má svou výpovědní hodnotu. Kritéria, jež hodnotí dílo, se však mění. Například ve XX. století nacházíme snahu překřtít obsah a formu na vcítění a abstrakci.
Kritik musí výplod umělce pochopit. A zde nastává problém, jestliže se autor, kovaný v řemesle, snaží formu upravovat, respektive zkouší nový způsob, kritik jej nemusí pochopit a přijmout. Schopnost porozumění pak závisí na osobních předpokladech příjemce. Autor doufá, že bude pochopen. Jeho riziko je bytostně lidské, podobá se moři rozběhlému proti skalnímu masivu. Je třeba mnoha úsilí a dlouhé doby, než se skála zhroutí. Nebo moře zatím vyschne a skála zůstane trčet nad pouští.
Nakonec se vracíme k času. Lidské vždy vyžaduje trpělivost. A ani sama trpělivost nám nedá jistotu. Jestliže přijímáme obsah i formu díla, nemůžeme zapomenout, že nejsme ostrovem. Toto přijetí vyžaduje široké publikum. Dialog. Jak jsou však slova a city ošemetné, toho jsou plné dějiny.
Zaznamenáváš ve svých básních prožité události? jsou pro tvé psaní vůbec důležité? nebo si “vystačíš” s vlastní fantazií?
Ano. Takové události však kořením fantazií. Pokud bych vystačil jen s nahotou, byl bych za chvíli nudný.
Hraje v tvojí tvorbě nějakou roli náhoda?
Určitě. Kdybych se, například, jen podíval z okna na prázdnou ulici, mohl bych se za chvíli vrátit ke knize nebo sednou na kolo a nic jiného by se nedělo. Pokud spatřím událost, která mne rozčilí, mohu tkát slova do vět.
Je pro tvoje psaní důležitá hudba, výtvarné umění nebo jiný umělecký směr? a mají nějaký vliv na tvé psaní?
Ano. Jsou inspirací i stimulem. Podobně jako náhoda, působí na moje asociace, doplňují nebo přímo napovídají, co psát v příštím okamžiku. Ale stejně i v tichu nebo daleko od obrazových publikací se rodí slova a hudba a obrazy jsou zasunuty někde hluboko do podvědomí. Mlčí tam? To je otázka…
Ke kterým sbírkám a básníkům se rád vracíš, co hudebního tě v poslední době zaujalo, popřípadě jaká výstava?
Třeba Rimbaud, Hill, Villon, Nezval, v poslední době Tranströmer, ke sbírkám jako ke studiu, ale k básním jako k pomoci se rád vracím. Nechci dál jmenovat. Hudba je příliš bolestí, když nejsem v pohodě. A výstava: Matyáš Maláč.
Kniha jako artefakt. znamená to pro tebe něco?
To je úsměvné: jako artefakt. Když budete pokoušet moji fantazii a trpělivost, budu vám o tom vyprávět půl večera.
A virtuální kniha? jak se ti “listuje” v čtečce?
Ne. To není ničím v mém světě a v mém přístupu k literatuře. Věc, jež mi nahrazuje knihu. Mám radši slova na listech papíru, nebolí mne tolik oči.
skrýt
