Popis
Slovinský spisovatel Brane Mozetič se narodil roku 1958 v Lublani a je autorem dvanácti básnických sbírek, knihy povídek a dvou románů. Je jednou z osobností, které se významně zasazují o uvádění slovinské literatury za hranice Slovinska, v neposlední řadě vede Centrum pro slovinskou literaturu a velkou měrou se spolupodílí na prezentaci slovinské literatury v zahraničí, například na knižních veletrzích a jiných kulturních událostech. Ve Slovinsku je Brane Mozetič vnímán jako výrazná osobnost i proto, že neskrývá svou homosexuální orientaci, naopak ji hojně uvádí do svých děl jako jejich nedílnou součást
pokračovat
Knihy Braneho Mozetiče byly přeloženy do mnoha jazyků, například do angličtiny, španělštiny, italštiny a francouzštiny. Český čtenář měl zatím možnost seznámit se jak s ukázkami jeho básní, které vyšly časopisecky (např. Babylon, 2004), tak i s prozaickou tvorbou Braneho Mozetiče – román Andělé (Angeli, 1996) byl vydán v roce 2009.
Banality (Banalije, 2003) jsou v pořadí desátá sbírka Braneho Mozetiče. Tato kniha je obvykle označována jako básnická sbírka homoerotické poezie – a skutečně má v Mozetičově poezii téma lásky a erotiky významné místo, milostné dění je však zasazeno do „banálních situací“, které fungují jako svébytný katalyzátor a předkládaná banálnost života i věčné hledání lásky a porozumění tak získávají hlubší význam. Básně, které zobrazují horečnaté těkání mezi povrchností a hloubkou, prázdnou smyslností a citem, směřují k základním otázkám smyslu lidské existence, s důrazem na bolest, která je s lidským bytím spjata.
Za Banality obdržel Brane Mozetič v roce 2003 slovinskou prestižní cenu – Jenkova nagrada.
Hana Mžourková
skrýt
Ukázka z knížky
Vážně, vypadá to, že se přidám k těm, kteří píšou
na letištích, v letadle, ve vlaku, kteří bezustání jdou za svými
slovy, ale ne myšlenkami. Chaotický svět se valí ze
všech stran a vysoko nad ním jsou možná ty strany o
pár hodin vzdálenější. Vedle mne sedí dívka a mě zneklidňuje
pocit, že by si ráda povídala. Odkud vlastně pramení tenhle můj
pocit ohrožení a proč. Pozorovatel světa. Nejprve čte žalmy,
zběžně v angličtině, soustředěněji v hebrejštině. Potom
listuje Cosmopolitanem, možná by byla ráda slavná, na obrazovce
si vybere nějaký americký kýč, ani nevečeří, má s sebou
vodu a suchý chleba. Jestli spadneme, skončí hladová
bůhvíkde. Čtu, schovávám se za knihu o kolumbijských
chlapcích, kteří se zabíjejí i milují. Na obrazovce mám
radši chlupatá zvířátka, lišky, medvědy. Chtěl bych být
mořským koníkem, tím žlutým, v bříšku bych nosil
tisíce mladých, potom bych je vypustil ven na pospas
osudu. Tak bezútěšné to je, když se ti líbí čím
dál míň věcí, čím dál míň lidí, čím dál míň slov. Mlčíš.
pokračovat
Nebo bych byl stěhovavým ptákem, neustále na cestě, nikdy
závislý na jedné zemi, jednom hnízdě, jednom ptáku, co taky s
ptákem, kdybych mohl létat, erotika by se úplně vytratila.
Ajaj, teď možná vytáhne Agathu Christie, jako by to nebylo
už takhle dost strašné. Vřískání dětí, pronikavý
protivný pláč mimin. Nevím, proč nemůžu se psem do
letadla, určitě by byl daleko nenápadnější než ta lidská štěňata.
Možná se křídlo utrhne a nás to odnese, odnese.
Poslouchám lidi kolem sebe a zírám. Kolik si toho
mají povědět, jaký mají přehled, jak jsou výřeční, moudří.
Tamten v roztrhaných kalhotách vykládá o složitém
zásobování města vodou, tlusťoška vedle mne o neustálém
vykořisťování Afriky, třetí o detailech nové role
bůhvíjakého herce v bůhvíjakém filmu, který
právě běží v kinech. Neviděl jsem ho,
což znamená, že se můžu jít zahrabat
a stydět se. Známý, který sedí vedle mne, najednou
vypálí, jaký že je můj názor na blízkovýchodní
krizi. Úplně ztuhnu. Ačkoli jsem měl tušit, že
si bude chtít povídat. Stěží ze sebe vysoukám
dvě věty a zkazím mu všechnu radost.
Místo abych se pohroužil do vzrušující výměny myšlenek,
názorů, dojmů, tupě civím před sebe a přeju
si, aby se mě nikdo na nic neptal. Otevřu si časopis
a hledám inzeráty. Jako by to bylo teď to nejdůležitější.
Když jsem tak osamělý, mohl bych si dát inzerát, řeknu si, ačkoli
mě okamžitě znervózní, jak a o čem bych si
pak povídal. Prohlížím formulář, který je
třeba vyplnit, a čím dál víc mi naskakuje husí kůže.
Můj nejoblíbenější film, moje nejoblíbenější kniha, pět
věcí, které bych si vzal na osamělý ostrov, jakého
partnera si přeju a, hrůzo hrůz, proč by se se mnou měl
někdo seznámit. Nedokážu vyplnit vůbec nic,
jako bych ještě nikdy nepřemýšlel ani o tom, ani o
čemkoli dalším. Moje nejoblíbenější jídlo, nejoblíbenější pití.
Na to se mě ještě nikdo neptal. Nikdy.
V rozpacích, úplně ochromený, zavřu časopis.
Smutně se podívám na známého vedle sebe, jak se nudí,
doufám, že brzy vystoupí a ode mě nikdo nebude
nic chtít. Nevím, odkud pramení moje myšlenka, že
mě naučili mlčet. Všichni kolem mě, hlavně děda,
pořád něco dělali, moc se nemluvilo, jen
v nejnutnějších případech. Nevzpomenu si, že by někdo
něco vykládal, aspoň ne v mojí přítomnosti. A
nikdo se mě neptal na mé nejoblíbenější jídlo. Nebo
co bych chtěl. I se sousedovic klukem jsme mlčeli,
když jsme se objímali.
skrýt
